Tilicho BC – Khangsar

Ráno vylejzáme do pěkný zimy. Tam kde večer tekla z hadice voda je jen rampouch. Musíme do potoka, který má jen omrzlý břehy. Biologickými pochody jsem nucen jít do domečku zvaného záchod. Kdyby mi to nepřipadalo blbý, tak bych no vyfotil – uprostřed kamenýho domečku díra v podlaze a 2 prkýnka jako ťapky. Prostě super turečák a dveře se blokujou velkým balvanem.

I když je zima, tak po několika málo metrech mi zima už není. Zase se jde po suťovisku, ale aspoň o není tak prudký. Na docela mírným úseku si prožívám docela slušnou krizi a přemejšlím, jak se asi projevuje horská nemoc. Po krátkým odpočinku se ale rozcházím tak jak jsem zvyklej a bez dalších větších potíží vyšlapu až do malýho údolíčka. Tam si konečně můžeme sáhnout na sníh a taky tam slyším nějakýho průvodce jak říká, že je to už jen půl hodiny. To mě docel nažhavilo, takže jsem vyrazil jak splašenej směr rybník. Zase chyba – přece je ta vejška trochu znát a po chvíli nemůžu skoro dejchat a hlavu mám jak po opici. Když jsem se uklidnil a zpomalil, tak to bylo ale dobrý.

Nejdřív je vidět takový malý jezírko. Kdo se pořádně nepodíval do mapy, tak si řekne: „… a kvůli tomuhle sem lezu?“ Na mapě je ale vidět, že Tilicho není žádnej krcálek (však je taky 5km dlouhý) a o 300 metrů dál se o tom může člověk přesvědčit na vlastní oči. Opravdu je to nádhernej pohled – hladina modrozelená, úplně hladká. Kdyby tam neplaval utrženej kus ledovce, tak na něm není jedinej kousek ledu. Jen se z toho kopečka rozběhnout a skočit do vody. Tenhle nápad ale docela rychle vyžene z hlavy pohled na několik sněhových polí, který by bylo nutno přeběhnout a ten ledovec, co končí až ve vodě taky moc nezahřeje. Začíná foukat (teplota prudce klesá), takže rychle nafotit a honem dolů do závětří.

V Base Campu dáváme česnečku, čaj a odpočinek. Čeká nás cesta přes štěrkovnu, je třeba se posilnit.
Po cestě jsem už trochu otrlejší, a tak fotím. Šárka se vždycky před traverzem rozdejchá, a pak ho projde jak nejrychlejc to jen jde. Je z toho úplně hotová. Já zase zjišťuju, proč se chvílema dusím. Prostě zatajím dech a zapomínám dejchat. Cesta je to fakt „super“.

Konečně to máme za sebou. Tentokrát doopravdy, vždyť tu cestu už známe. A taky víme, že šerpíci choděj vrchem, takže my taky pudem vrchem. Když se nám po chvíli podařilo tu cestu najít, tak si chrochtáme, jak se po ní krásně jde. No ale jen do chvíle, než musíme přejít přes potok – přesněji řečeno přes vodopádek. Lezu o kousek vejš, kde je vidět stopy a s máchnutím do vody to zdolávám. Šárce se do toho ale nechce a tak hledá jinou cestu. Jdu jí naproti a taky se s mírným namočením dostává na druhou stranu. Ostatní to neriskujou a začínají nosit balvany a stavět přechod. Posílám Šárku ať se jde ohřát na sluníčko a pomáhám stavět. Při té příležitosti se mi hezky smekla noha a zajel jsem botou přímo pod vodopád (samozřejmě tou sušší), takže mám v obou dvou docela slušnej rybník. Zbytek cesty mám boty pověšený na batohu a upaluju v sandálech.

Ubytování: Himal Chuli Luxmi Hotel

Dostáváme asi úplně poslední postele, který jsou v Khangsaru. My máme pokojík bez elektriky, Pavlína a Jirka mají spartakiádní lehátka (věděj vůbec v Nepálu co je spartakiáda?) a na Ivu s Lubošem málem spadnul strop. S majitelem jsme se bavili už den před tím cestou z Manangu. Je docela v pohodě. Protože v pokojíku není elektrika, tak nám přines svíčku s tím, že za pokoj nebudeme platit. Taky odnáší naše boty, aby je usušil v kuchyni (dává je vedle kamen na zem, takže se nemusím bát že přijdeme o membránu).

Jedinej nedostatek tohoto bydlení je v tom, že už všechno snědli: Lemon tea, please. Sorry, not lemon. So, ginger tea. Sorry, not ginger. Pancake with jam. Sorry, not jam only honey… Takhle jsme si popovídali o půlce meníčka. Ten med byl fakt super. Dostal jsem olezlou dózičku zadělanou igelitem. Když jsem ji otevřel, tak to z ní smrdělo, jako kdyby ten med ředili octem. No tibetskej chleba s pudinkem taky není k zahození.